Coca a posvátná hora Kailás

Přednáška PhDr. Jany Berkové z II. brněnského kongresu 10. dubna 2005

Vážené kolegyně a kolegové, milí hosté, dovolte mi podělit se s vámi o významnou osobní zkušenost s jedním sice malým, ale ve specifické prostředí velmi spolehlivě a prakticky plošně působícím homeopatickým lékem. Specifickým prostředím mám na mysli vysokohorské oblasti s nadmořskou výšku nad 4 tisíce metrů. Lékem, o němž bude řeč, je homeopatická COCA.

Tento nízký keř s elipsovitými drobnými zelenými listy obsahujícími alkaloid kokain se pěstuje v horských oblastech Jižní Ameriky. Domorodci suché listy žvýkají, přírodní kokain či dnes již spíše jeho syntetická náhražka se používá jako lokální anestetikum, a je silně návykový. Existuje i jeho homeopatická podoba Cocaina, ale s ní nemám žádné zkušenosti a podle materie mediky má zcela jiný obraz než Coca.

Teoreticky jsem se lékem Coca seznámila před dvěma lety, když jsem se s manželem chystala na dvouměsíční cestu do Tibetu. Spolu s dalšími třemi členy výpravy jsme měli v plánu navštívit nejvýznamnější kláštery a absolvovat několik kratších aklimatizačních treků v centrálním Tibetu v okolí Lhasy. V druhé polovině cesty jsme zamýšleli zamířit do západní, velmi odlehlé části Tibetu a po zastávce v základním táboře pod Mount Everestem a po prohlídce jeskynního města Caparang v království Guge uskutečnit nejvýznamnější a nejtěžší bod programu, pouť kolem posvátné hory všech buddhistů, hinduistů i vyznavačů bönu, hory Kailás.

Poutní okruh, tzv. kora kolem Kailasu je dlouhý 53 km a na trase se nacházejí pouze 3 kláštery, kde lze při troše štěstí složit hlavu. Nejvyšším a nejkritičtějším místem okruhu je sedlo Dolma ve výšce téměř 5700 m, kde každoročně několik i mladých poutníků umírá vyčerpáním a vysokohorskou nemocí či dehydratací. My jsme se navíc do oblasti chystali v listopadu, kdy tam noční teploty klesají pod - 15°C.

Do Asie jsme sice neputovali poprvé, ale do tak těžkých podmínek a na tak dlouho ano. Zásadně se před cestami nedáváme očkovat a vozím s sebou pouze homeopatické léky, i když je třeba říci, že oba máme ověřený konstituční lék, který nás ještě nikdy nenechal na holičkách.
I přesto, po nastudování podrobností ohledně výškové nemoci, edému plic a edému mozku a zjištění, že již ve výšce nad 3000 m mohou obtíže nastat, jsem začala hledat nějakou další pojistku. Tak jsem objevila COCU.

Boerickova materie medika Cocu uvádí jako lék horolezců, působící na obtíže způsobené pobytem ve vysoké nadmořské výšce. Morrison v Klíčových symptomech v generáliích uvádí přímo: "Výšková nemoc, nemůže popadnout dech, bolest hlavy, slabost ve vysokých nadmořských výškách." Po dalším studiu a několika modelových repertorizacích jsem nabyla dojmu, že Coca je tou nejlepší volbou. Podcenila jsem však dostupnost léku a do odletu se mi jej nepodařilo sehnat.
Naštěstí jsme v nepálském Kátmándů po značném úsilí objevili homeopata, který byl vybaven snad všemi homeopatickými preparáty, a to podobně jako je tomu zvykem v Indii v roztocích rozličných potencí, a širokou nabídkou mastí indické provenience. Nakoupila jsem Cocu C30 a Arniku, Rutu, Rhus a Hammamelis v masti - to vše za 260 nepálských rupií, což v přepočtu činilo směšných 120 Kč a konečně jsem se cítila zabezpečená.

První výškové obtíže se objevily u všech členů výpravy hned po příletu do Lhasy, která leží v nadmořské výšce okolo 3700 m. Různě lokalizované bolesti hlavy, krvavá řídká rýma, malátnost a celková únava, bolesti žil dolních končetin, mírná nevolnost a výrazná nespavost. Tento stav jsme předpokládali, nebyl nebezpečný a každý se s ním vyrovnával po svém. Já jsem užila 1 kuličku konstitučního léku, manžel několik kuliček Belladonny, ostatní nějaká analgetika. Cocu jsem schovávala na horší časy.
Ty nastaly při překonávání prvního pětitisícového sedla Taglung, kdy nejmladší účastnice výpravy náhle, bez jakéhokoliv varování, ztratila vědomí. Vzpomněla jsem si na Boercika "Hlava - Záchvaty mdlob při horolozectví" a nakapala několik kapek naředěné Cocy. Po několika minutách zasípala /viz Boercik - Ztráta hlasu/, že je v pořádku a pokračovala ve výstupu. Takto nám během expedice "odešla" ještě několikrát, ale vždy se po Coce okamžitě vzpamatovala a prakticky nijak nebrzdila plán cesty.

Já jsem Cocu poprvé užila u Nebeského Jezera, kde jsme přespávali ve stanu ve výšce 4700 m n.m. a kolem řádila sněhová vichřice. Již několik nocí před tím jsem se budila s dušností a palpitacemi, ale chvilkovou hyperventilací jsem stav vždycky zvládla. Tentokrát se přidaly halucinace a tehdy jsem Cocu vzala. Od té doby jsem ještě několikrát spíše preventivně upila z lahve, kde byla Coca naředěná a výraznější problémy se již neobjevily Můj manžel, který se mnou Cocu užíval, snášel podmínky ještě lépe. Hůře na tom byl nejstarší člen naší skupiny, pětašedesátiletý Zdeněk. Při první větší dušnosti se svěřil, že před půl rokem prodělal infarkt a následnou angioplastiku a všech dalších treků se raději vzdal a očekával nás vždy na základně. Tomu Coca pomohla pobyt v Tibetu vůbec přežít.

Naše mysl se však upínala ke Kailásu, k nedotknutelné hoře pokládané za střed vesmíru, neposkvrněné lidskou nohou a produchovnělé pobytem mnoha asketů a mystiků, kteří na jejím úpatí dlouhé roky meditovali. Silný sluneční svit, čistý mrazivý vzduch, nadmořská výška a odlehlost a pustota místa spolu s nedostatkem jídla skutečně přetaví nadutou mysl západního člověka na stav posvátné úcty a pokory.
Jednotlivé úseky kory též symbolizují smrt, očistu a znovuzrození. Za tím účelem se na symbolickém hřbitově nechává kus sebe jako například vlasy, nehty, oděv a poutník očišťuje svojí negativní karmu.

K vrcholnému místu kory, sedlu Dolma, jsme vycházeli posíleni Cocou, vitamíny a posledními zbytky jídla, plni odhodlání a očekávání věcí příštích. Asi 2 hodiny před samotným sedlem, které jak jsem již řekla leží ve výšce téměř 5700 m n.m., jsme uslyšeli nářek. V tuto roční dobu pouť podnikalo již jen pár Tibeťanů v čínských teniskách, s ranečkem sušeného jačího tvarohu a ti nás s hlasitým pozdravem "taši delek" rychle míjeli. Zahraniční návštěvníky jsme žádné neviděli. O to větší bylo naše překvapení, když jsme asi po půl hodině velmi pomalé namáhavé chůze narazili na mladý pár, od kterého nářek pocházel. Později jsme zjistili, že jsou to Korejci. Ona ležela na zemi, zmítala se, plakala, chvílemi zvracela a chvílemi vydávala srdceryvné skřeky. Její vyděšený partner ji doslova vlekl po zemi, vždy kousek po kousku se jí snažil posunout po strmém balvany posetém terénu. Batohy jim nesli místní nosiči, ale ti už byli daleko vpředu.

Pokud se v těchto místech nevyskytuje nějaká cestovní kancelář, zabezpečující pro své bohaté klienty servis v podobě kyslíkového vaku, stanů, polní kuchyně a lékaře, není postiženým prakticky pomoci. V příručkách pro cestovatele se jako jediná možnost záchrany uvádí okamžitý a co nejrychlejší sestup do nižších poloh, čehož mladá Korejka nebyla v žádném případě schopna. Na nic jsem proto nečekala a dala děvčeti loknout Cocy a do její lahve s vodou, kterou držela v ruce, jsem jí trochu přilila. Naznačila jsem jí, aby se uklidnila, odpočinula a pak že bude určitě schopná pouť dokončit. Když se utišila, pokračovali jsme ve výstupu. Sami jsme dorazili do posledního kláštera až za hluboké tmy. Asi 3 hodiny po nás došli i mladí Korejci. Dívka mi již s úsměvem dlouho děkovala a uvázala mi na ruku šňůrku přátelství.

I nejotrlejší člen výpravy, který navštívil již sedmkrát nepálské velehory a zažil ledacos, obdivně konstatoval, že o tak úžasném a mezi trekaři a horolezci neznámém prostředku nikdy neslyšel a že bych zkušenosti s Cocou měla zveřejnit. Činím tak tedy dnes.

A co dodat na závěr? Snad jen to, že už zase sháním Cocu, protože v srpnu odlétáme do Tibetu opět. Podmanivému kouzlu střechy světa nelze odolat! Děkuji za pozornost.